Kokiho podzimní postesknutí
Čauky mňauky, dlouho jsem se vám neozval, že? Ale to víte, už nám skončilo léto a začal podzim, kdy se dvounozí kočičáci a kočičky vracejí do školních lavic. I moje páníčka a páníček tam již brzy zamíří, a tak jsem je musel pozlobit do zásoby, na sepisování mého deníčku tak nebyl čas. Ptal jsem se páníčků, jestli bych mohl jít do školy s nimi, ale odpověděli mi, že ne, že já bych spíš mohl být učitelem zlobení. No právě, koho já tu budu zlobit, když oba páníčkové budou ve škole? Páníčka mi řekla, že se za mnou bude vracet brzy, ale co když mi lže? O mně se už široko daleko proslýchá, že jsem velice temperamentní kocourek, který se rád hlásí o slovo, aby se mu někdo věnoval, a to převážně škrábnutím, kousnutím či jiným útokem. Pak se na mě páníčkové trochu zlobí, protože škrábance a kousance je bolí, ale nikdy se nevydrží zlobit dlouho. Stačí, když se začnu lísat, olizovat je jazýčkem a vrnět, to je pak všechno zlobení zapomenuto. Nedávno mi páníčkové řekli, že bych potřeboval kamaráda nebo kamarádku, někoho, s kým bych si mohl hrát. To by mě zajímalo, koho by mi tu chtěli nastrčit. Ale vím jistě, že se s nikým nechci dělit o svůj príma Kokiho hrad, mňamkózní kapsičky, ani o místo v posteli, kam se potají vrtnu k páníčkům, když v noci spí. To ne! Prý by mi možná někoho pořídili, až budu ještě trochu větší, ale to já radši budu pořád malý kocourek.